Psychologové se shodnou, že jednou z nejškodlivějších věcí pro dítě jsou generační traumata. S tímto termínem se mnoho z nás zatím nesetkalo, i když v poslední době se o něm začíná naštěstí mluvit čím dál více. Ukazuje se totiž, že se jedná o větší problém, než se předpokládalo, a, jak již název napovídá, postihuje celé generace, nejvíce pak právě děti. Rozhodně tedy neuškodí podívat se na to, o co jde.
Jednoduše řečeno, jde o předávání traumat následujícím generacím. Dejme tomu, že například babička, která žila během války, poznala, co je to mít skutečně hlad. Naučila se tak vážit si každého drobku jídla a samozřejmě nesnáší jeho plýtvání. V důsledku toho své dítě nutí, aby snědlo vše, co má na talíři, bez ohledu na to, zda mu to chutná, jak se cítí, či jak je daná porce velká. Jako zdůvodnění pak často cituje právě své zážitky z války.
Toto dítě se pak tomuto přístupu naučí také, byť je v dnešní době, kdy je jídla dostatek, zbytečný. Bude v něm však skutečně pevně zakořeněn, a když pak dospěje a bude mít vlastní dítě, bude jednat naprosto stejně. A často i ve zvýšeném měřítku. Ono vnouče původní babičky pak také bude toto chování považovat za samozřejmé, a bude jej opakovat.
Jistě, na první pohled se to nezdá jako nic špatného. Ale co když se bude jednat například o tvrdé bití dětí? O křičení na ně? O povinnost si vše „zasloužit“? To už tak nevinně nezní, a může to mít neblahý vliv na psychiku, který se přidává dál a dál. A uniknout z tohoto kruhu rozhodně není jednoduché.
Není to však nemožné. V první řadě je potřeba poznat, že se nám skutečně něco takového dělo. Pokud například vyprávíme své zážitky z dětství kamarádovi, a ten se zhrozí, pak je jasné, že co jsme prožili, rozhodně není v pořádku. Pak se musíme také rozhodnout, že svému dítěti toto trauma nepředáme, a toho se držet, i když to mnohdy není jednoduché. Je to však jediná možnost.